Úspěch v krajském kole literární soutěže

Z vyhlášení krajského kola literární soutěže „Kde končí svět“ si odnesly ocenění 3 naše zákyně. Zadání – Já jsem tvůj člověk – nebylo vůbec snadné. Velmi dobře si s tématem poradila Justýnka Gilíková, která za báseň v kategorii 6. a 7. tříd získala 3. místo . Za 8. a 9. třídy pak naše dívky obsadily příčky nejvyšší.

V kategorii poezie zaujala porotu Anička Vymazalová, druhou zlatou medaili si po právu odnesla Míša Suchá za prózu. Děvčatům děkujeme za vzornou reprezentaci a přejeme jim mnoho inspirace do dalšího tvoření.

Že jsou múzy našim dívkám nakloněny, se můžete sami přesvědčit, viz soutěžní texty níže.

Petra Sukupová

 

 

 

 

Jsem tvůj člověk

Tvá věrná přítelkyně

No, přidej té cibule, v tataráku přeci nesmí chybět! Hmm, tak teď je to ono. Nechtěla bych být tvou nastávající, stačilo by mi, být tvou věrnou přítelkyní. Tak a teď pořádně promíchat. Výborně! Cože? Ty si chceš olíznout prsty? No jen do toho, tomu se vážně bránit nebudu. Jeden prst, dobrý, že? Tak neváhej a pokračuj, musíš dojít až k prsteníčku! Ukazováček, prostředníček a prsteníček. Jóóó, zásah! Tak a teď už jsem v tobě, už není cesty zpět. Prozatím jsem taková malá, neškodná, ale počkej, časem to bude ještě dobrodrůžo.

Nemůžeš konečně něco sníst? Připadám si jako bych byla v orchestřišti a do ucha mi někdo troubil trubkou. Celé se to tady otřásá! Mysli konečně i na někoho jiného, než sám na sebe. Třeba na takou malou, no dobře, už šestimetrovou, ale hladovou a bezbrannou tasemničku…

To trvalo, konečně mám co jíst! Á, dnes máme romantický oběd! Teď mám tu správnou příležitost se představit. Už jsem stejně po těch všech chodech přejedená, a navíc se to tady začíná hromadit. Opravdu nevím, kam ten dezert chceš ještě strčit! Jako vážně, začíná mě to tu všechno utlačovat! Tak víš co, kamaráde? Teď ti tady udělám pořádné tóčo! Pospěš si, no utíkej, ať to není v kalhotách a neztrapníš se před svou kočkou!

Je mi mnohem lépe. Sice jsem přišla o pár článku, ale stejně si myslím, že těch šest metrů je už obdivuhodná délka. Musím si vychutnat tu volnost, ten prostor. Udělám si tu menší projížďku. Napřed dopředu, ať se mohu trochu rozjet, teď pozpátku dozadu a svištíme. To je žůžo. Jak na horské dráze. Ale pozor, zatáčka! Jejda, promiň, já to nevybrala a zasáhla tě do břicha. To jsem opravdu nechtěla.

Verdikt lékaře zněl jasně: Tasemnice bezbranná, léčba: léky s obsahem praziquantelu!

No ano, to jsem já, tvá věrná přítelkyně, tasemnice bezbranná. Konečně mě poznáváš! Ale co ten prášek? Nechceš se mě snad zbavit! Při tom úleku jsem si narazila osmapadesátý článek. Bolí mě to a jsem smutná.

Dnešní noc je opravdu katastrofa. Neustále se převaluješ z jedné strany na druhou. Nemůžu spát a je mi divně. Myslela jsem si, že se z nás stali dobří přátelé. Tak hezky ses o mě staral. Tak jsi mě vykrmil! A teď z mých devíti metrů měřím už pouhé dva. Celé tělo mám povolené a ztrácí se neznámo kam.

Vy lidé jste opravdu zvláštní tvorové. Konzumujete syrové maso a nemyslíte na následky…

Můj milý příteli, opouštím tě. Díváme se na sebe z očí do očí a já vím, že to je můj konec. Ale alespoň chvíli jsi byl můj člověk!

 

M. Suchá

 

 

Já jsem tvůj člověk

 

Jaké by to asi bylo

kdyby kotě promluvilo?

Copak by nám říkalo?

Na co by se zeptalo?

Jakpak se dnes myším daří?

A co máma v hrnci vaří?

Jsou-li zlomky, kružnice

důležité velice?

Ale kdeže milí zlatí!

Na klín by nám vyskočilo,

očka mírně přimhouřilo.

Poškrab si mě, paničko,

na ouška i na bříško!

A co kdyby strejda Toník

začal chrochtat jako čuník?

Vedli by ho na porážku,

dělali z něj zabíjačku?

Co když by vám strejda utek?

Měli byste dobrý skutek

za záchranu čuníka

našeho strejdy Toníka.

Poslechněte, lidé dobří,

mějte rádi zvířata,

ať jsou zubři nebo bobři,

buďte moudří, děťata!

 

Justýna Gilíková

 

 

Jsem tvůj člověk

 

Možná tak a možná jinak

 

 

Přece tu nebudu jen tak zahálet,

co kdybych zkusil splácat třeba svět,

řekl si Stvořitel jednou v pondělí.

A už tu máme nebe, hvězdy, Slunce,

měsíc, co pozlacuje  vodu v tůňce,

a krásné bílé anděly.

 

Tak zaujat je svojí prací,

už voní kytky, hory se v mracích ztrácí,

Země je krásně kulatá.

Mohl  bych jěště něco přidat?

Neškodilo by trochu zvířat –

některá budou  holá, jiná chlupatá.

 

Najednou přepadla jej starost:

kdo se mnou bude sdílet radost,

kdo ještě krásu světa ocení?

Chci tvora, co  mi bude rozumět,

slepím ho z hlíny třeba hned,

a svěřím mu celé své stvoření.

 

Býkovu sílu, chytrost lišky,

ptačí nadhled a křehkost pampelišky,

včelí pracovitost, mravenčí  řád,

odvahu dravců, pružnost koček,

psí věrnost a  jedinečnost vloček –

to všechno chci tomu tvoru dát.

 

Ať tlukot srdce jeho zní

jak dusot kopyt po stráni –

je  poslední jeho věta.

Pak vdechl život do hlíny,

tvor jedinečný, nevinný

už vidí světlo světa.

 

Ne že bych dopustil se chyby.

Přece však něco tomu tvoru chybí,

vzdychl si Stvořitel a přemýšlením ztich.

Už vím, nemá rozum, svědomí, duši!

A tak to schoval do díry mezi uši

a přidal k tomu smích.

 

 

Hle člověk – tvor dokonalý,

ve svalech síla, v hlavě mu to pálí,

dvě ruce  k práci připravené.

Se všemi žije v míru, v pokoji,

nepoznal zlo, a  tak se nebojí

a touha po poznání dopředu ho žene.

Dneska už je svět po záruce.

Lidi a zvířata nežijí ruku v ruce,

člověku pýcha vlezla do hlavy.

Na Stvořitele dávno nevěří,

koho se včera báli, dnes slupnou k večeři,

jak se to všechno napraví?

 

Nebylo by lepší, kdyby

lidi  mlčeli jak ryby

a vrátili zmiji  jed?

Holý zadek paviána,

to by pro ně byla rána

a svět by byl  lepší hned.

 

Kdo významný dnes v říši zvířat žije?

Ti nejmenší – viry a bakterie

a válku s lidmi  vedou skvěle!

Chcete vědět, kdo nakonec vyhraje?

Skočte se zeptat třeba do ráje

vašeho Stvořitele.

 

Anna Vymazalová