Aktuality - článek

Jak se žije s handicapem očima šesťáků


Muzeum Kroměřížska 16. 10. 2009

Když jsme šli se třídou do muzea na program „Jak se žije s Handicapem“, donutilo mě to se zamyslet, kolik věcí mám a beru je jako samozřejmost. Nedokážu si představit, že bych musela žít s vážným postižením mého těla. Když jsem viděla, kolik pomůcek tito lidé mají, aby se mohli pohybovat, číst si, dívat se na televizi atd., obdivuji je.

Při volné chvilce v muzeu si nasazuji brýle, které mě na malý čas učiní nevidomou. Do své ruky uchopuji slepeckou hůl a zkusím procházet prostorami muzea. Není to vůbec jednoduché, každý okamžik do někoho narážím. Ani si neuvědomuji, kam chodím, ťukám kolem sebe hůlkou. Po nějaké chvíli si sundávám brýle a odkládám hůl. Jak je ten svět barevný! Tito lidé to vůbec nemají lehké. Jsem ráda, že jsem zdravá. Konečně už znám ten pocit nevidomých.

Já sám si to nedovedu úplně představit. Divím se, jak se dokáží tito lidé pohybovat. I s velkým počtem pomůcek se jim asi nežije nejlíp. Ale i tito lidé mohou žít plnohodnotný život. Dokáží být veselí a šťastní. Někdy mohou i sportovat.

Myslel jsem, že jezdit na vozíčku je strašně lehké, ale když jsem to zkusil osobně, tak jsem taktak vyjel do kopce. Ani jsem nevěděl, že mají tolik pomocných zařízení.

Když jsem si zkusila znakovou řeč, nemohla jsem si ji zapamatovat, i když to byly jen tři krátké věty. S brýlemi jsem skoro vůbec neviděla a trochu jsem se i bála, i když jsem měla bílou hůlku. Jsem ráda, že jsem zdravá a můžu běhat, skákat, číst, psát a povídat si. Obdivuji u postižených jejich sílu a statečnost, i když je to pro ně moc těžké.

Žáci 6. třídy


Kalendář akcí


Fotogalerie