Aktuality - článek

Kroměřížská litera


IMG_20230420_101143456_HDR

Sešel se rok s rokem a opět tu máme výsledky literární soutěže Litera, tentokrát na téma Dobré zprávy. Našim dětem se opět dařilo!

Pomyslnou zlatou medaili vybojovala Eva Vymazalová (7. tř.), druhá místa ve svých kategoriích obsadily Zuzka Pecháčková (9. tř.) a Hanka Fajkusová (7. tř.) třetí příčku získala Anička Glacová (8. tř.).

 

Všechny práce postupují do krajského kola a my jim budeme držet palce! Oceněným gratulujeme a děkujeme za reprezentaci školy.

Se svolením děvčat tyto práce zveřejňujeme. Budete doufám mile překvapeni jejich vyzrálostí jak po stránce obsahové, tak i stylistické.

IMG_20230418_123356175

IMG_20230420_101143456_HDR

 

Mgr. Petra Sukupová

Foto: Bc. Miroslava Náplavová

 

Dobré zprávy

Maličkosti

Rozhodla jsem se nepsat o tom, co dělá radost mně, protože každý, kdo mě zná, ví, že je to tanec. Přemýšlím ale o tom, co by mohlo dělat radost všem.

Radost je definována jako příjemná emoce, vznikající v reakci na nějaký podnět. Je to tedy pocit. Lidé si často myslí, že k tomu, aby prožívali radost, potřebují něco velkého, nápadného, drahého, neopakovatelného, smysluplného, trvalého, exotického a já nevím, co ještě. A stále na to čekají, věnují spoustu energie, aby toho dosáhli. Pak jsou unavení, ve stresu, nespokojení. A netuší. Netuší, že existují malá kouzla všedních dnů, která jsou všude kolem nás a my je nevnímáme. A někdy se můžou stát i větší.

Malý Princ řekl: „Jednou jsem viděl zapadat slunce čtyřiačtyřicetkrát. Víš, když je někomu smutno, má rád západy slunce.“

Povím vám svůj krátký příběh. Ráno mě probudil budík. Pomalu jsem se převalovala na posteli, až najednou „bum“ a byla jsem na zemi. Pokud jsem doposud vstávala pomalu, teď to šlo rychle. Na rozdíl od mé nálady, ta zůstala na zemi…. Nu což, oblekla jsem se a vyrazila na autobus. Celý den ve škole stál za nic, jako vždy. Však to znáte, tak- zvaný vzdělávací systém jednadvacátého století. Po cestě domů jsem šla kolem květinářství. Už ani nevím proč, ale z nějakého důvodu jsem si koupila rudou růži ovázanou bílou stuhou. S placením mě velice rychle přešel sentimentální pocit, ale bylo pozdě. Stojím před květinářstvím, v ruce růži a v hlavě otázku, co mě přimělo si ji koupit. Po cestě jsem si všimla trochu starší dívky, která seděla na kamenných schodech kašny a velmi plakala. Bylo mi jí líto. „Na, tebe potěší víc než mě,“ řekla jsem a podala jí do rukou květinu. Nejdříve se na mě nechápavě podívala, ale nakonec se usmála a poděkovala mi. Domů se mi ještě nechtělo, a tak jsem zabočila do městského parku. Chodívám sem často, je to klidné, tiché místo, přesně na mé milované čtení. Vytáhla jsem tedy knihu a strávila nějaký čas ve svém literárním světě. Úplně jsem zapomněla na čas. Když mi došlo, kolik je hodin, rychle jsem se zvedla a vyběhla k autobusové zastávce. Sedla jsem si na lavičku a přemýšlela. Najednou mě někdo oslovil: „Nechceš ji? Vypadáš, že bys potřebovala trochu rozveselit.“ Kluk v mém věku mi něco podal a ztratil se mi z dohledu dřív, než jsem stihla jakkoli zareagovat. Náhle jsme v ruce držela rudou růži s bílou stuhou. Přesně tu, kterou jsem před pár hodinami dala té smutné dívce. Najednou jsem se radostí málem rozplakala. Vždyť tahle rudá kráska, kterou jsem si, ani nevím proč, před několika hodinami koupila, procestovala snad půl našeho městečka.

Vím, že se takový příběh nestává často. A kde jsou ty maličkosti, o kterých jsem mluvila na začátku? Třeba kytka, která se rozhodla, že bude vaše. Máte oči, abyste viděli krásu kolem sebe, srdce, abyste si všimli, že se někdo trápí, máte úsměv, který je mostem k druhým lidem. Žijete ve světě, kde si děti mohou číst v parku a cítit se bezpečně nebo si koupit rudou růži.

Při čekání na velké zázraky nepřehlížejte ty malé, a když máte trochu času, zkuste je sami vyčarovat lidem kolem sebe. A když se budete opravdu snažit, můžete si každý večer přehrát své vlastní dobré zprávy.

Eva Vymazalová

7. třída

 


 

Dobrá zpráva, Emo!
Když mi bylo pět let, maminka mi začala kupovat paruky, protože moje vlasy začaly vypadávat. A jelikož jsem nic jiného nezažila, přišlo mi, že je to úplně normální. Když si ve školce holky česaly vlasy, vždycky jsem jim říkala, že mají krásné paruky. Asi proto si se mnou nikdo nechtěl hrát. Říkaly, že se chovám ošklivě. Paní učitelky tehdy věděly, co se děje, tak na mě vždycky byly hodnější, a to se nikomu nelíbilo.
Měla jsem prý ,,zlou nemoc“, a tak jsem každý měsíc navštěvovala paní doktorku v nemocnici na vyšetření. Často jsem tam zůstávala dlouho, dokonce jsem tam často přespávala. Jednou, když jsem se chystala spát, zaslechla jsem tatínka, jak si povídá s paní doktorkou. Maminka plakala, chtěla jsem ji utěšit, ale rozhodla jsem se, že počkám, o čem budou mluvit. A opravdu, když jsem se přestala hýbat, uslyšela jsem hlasy zřetelněji.
,,Kolik času jí ještě zbývá?“
,,Asi rok a půl, je mi to líto, Ema byla vždycky skvělá. Kdyby ji to nepostihlo, mohla ještě pomoci hodně lidem.“
O čem to mluví? Co se to děje? Já mám umřít? Ne, já přece nemůžu, nemůžu umřít. Ne, ne, ne, já ne, to nejde. Maminčin hysterický pláč se rozlehl po celé místnosti tak hlasitě, že byl slyšet až do mého pokoje.
Tu noc jsem hodně přemýšlela, nechci být jen strašpytel, co se bojí smrti. Pokud mi zbývá rok a půl, tak budiž, nikdo nemůže žít věčně. A navíc ještě neumírám, určitě to se mnou není tak hrozné.
Dokud žiju, tak všem pomůžu, jak říkala paní doktorka, pomůžu, komu to jen půjde. Rozhodně se nenechám zastrašit!
Asi týden poté jsem poprosila rodiče, jestli bych nemohla přestoupit na jinou školu kvůli špatným vztahům se spolužáky, neměli mě rádi. Bylo mi deset let, takže jsem šla do páté třídy a byla jsem nadšená. Večer před nástupem do nové školy jsem si upravila svoji paruku, jak nejlíp jsem uměla. Zůstala jsem vzhůru, než byla dokonalá, a vyplatilo se to. Můj první dojen byl nezaměnitelný. Pan učitel mi řekl, abych si vybrala místo k sezení, jaké chci. Sedla jsem si vedle jedné černovlásky, která vypadala smutně. Přiznávám, že jsem ji chtěla rozveselit, abych začala svůj plán s pomáháním druhým. Hned jsem se jí zeptala, co se děje, ale zavrtěla hlavou. Nechala jsem to být a jen jsem se představila a zeptala se, jestli můžeme být kamarádky.
,,Vážně?“ podívala se na mě udiveně, jako by tuhle větu ještě neslyšela.
,,Jasně! Vypadáš moc mile, hned jsem si řekla, že budeš skvělá.“
„Tak jo. Moc děkuju. Já jsem Tessa,“ usmála se a já hned věděla, že tahle škola bude stát zato.
Jak čas plynul, staly se z nás nejlepší kamarádky. Taky jsem si začala uvědomovat, že se můj čas blíží. Měsíce jsem odpočítávala den po dni, ale díky Tess jsem si mohla často na svůj neslavný osud dovolit zapomenout.
V pátek po škole mě zastavila, ptala se, jestli mě nemůže doprovodit.
„Samo sebou, Tess,“ odpověděla jsem, a tak jsme šly. Už jsme byly na naší ulici, když mi řekla, že si všímá, že jsem poslední dobou nesvá a bojí se o mě. Věděla jsem, že jí můžu věřit, a tak jsem se rozhlédla kolem, jestli nikdo nejde a sundala si svoji kaštanovou paruku.
„Zbývají mi už jen čtyři měsíce, pokud nestihnou lékaři najdou vhodný transplantát nebo co, moc se v tom nevyznám.“
„To, to mě moc mrzí já…“
„To nic, za týden odjíždím. Budou mě napojovat na přístroje a…“
„Neboj, na něco přijdu a zase se vrátíš, slibuju!“ Odběhla pryč a já se vrátila domů.
Jak teď ležím v nemocnici, připadám si osamělá. Ještě že mi Tessa volá přes facecall každý večer, bez ní bych se asi unudila. Už mi zase volá… ale tentokrát to není ona, volá mi máma. Co mi asi chce říct, vždyť dneska u mě byli naživo oba rodiče?
„Dobrá zpráva, Emo!“ může se přetrhnout nadšením, hned jak přijmu hovor „Někdo zaplatil ten transplantát, za tři dny půjdeš na operaci a za dva týdny budeš doma!“
„To je mi dobrá zpráva, kdo to zaplatil?“
„Řekne ti to sama, přijede za tebou. Dobrou!“
„Dobrou…“ tak to bylo nečekané. Moc se těším, až ji poznám, ale to až zítra.
Za devět dní za mnou měla přijet Tessa, už jsem měla po operaci a záhadná paní se ještě neukázala.
„Tessíí! Počkat, co to máš s vlasy??“
„Víš, ostříhala jsem si je a prodala, abych mohla zaplatit ten transplantát, přidala jsem k tomu svoje osmileté úspory a kapesné a nějak to s doplněním tvých rodičů stačilo.“
„Ale vždyť to byly tvoje peníze a a a vlasy……Měla si je moc ráda, a co teď?“
„Hele, nějaký peníze jsou mi ukradený, pokud jsem zachránila svoji nejlepší kámošku. A o ty vlasy si nedělej starost, půjčím si jednu z tvých paruk,“ odpověděla a já cítila, jak se mi do očí derou slzy.
„To je dobře, DĚKUJU, děkuju ti hrozně moc,“ objala jsem Tessu a věděla, že dokud mám ji, všechno bude v pořádku. Nakonec ona pomohla mně, když jsem já chtěla pomoct jí.
Hana Fajkusová
7. tř.


 

Dobrá zpráva

ÚSMĚV NA TVÁŘI

Když jsem přemýšlela, o čem napsat tuto slohovou práci, rozhodla jsem se povyprávět příběh jedné mojí dobré kamarádky.

Ona dívka měla perfektní dětství a skvělou rodinu. Nic jí nechybělo. Byla zdravá a spokojená. Během svého dospívání čelila různým těžkým problémům, ale všechny řešila se vztyčenou hlavou a s úsměvem. Když už byla starší, její rodina začala mít vážné potíže a nebylo to pro ni vůbec lehké.

Když mi říkala něco špatného, co se jí právě dělo v životě, usmívala se. Nebo když mi popisovala nějakou špatnou rodinnou událost, kterou si právě procházela. Vždycky jsem si kladla otázku, proč se stále usmívá. Ačkoliv jsme si hodně blízké, tak pro mě nebylo jednoduché zeptat se jí.

Jednou jsem sebrala všechnu odvahu, kterou jsem našla a udělala to. Její odpověď mě mile překvapila. Řekla mi, že jí to poradila prababička. Že když se bude v životě usmívat, svět bude krásnější a jako bonus vykouzlí úsměv a radost na tváři všem ostatním.

Tato myšlenka mě zasáhla natolik, že jsem se od té doby taky začala usmívat na všechny lidi kolem sebe a začala jsem rozdávat radost. Když jsem to pak zkoušela, zjistila jsem, že to doopravdy funguje. Lidé mi úsměvy vraceli nazpět.

Myšlenkou této slohové práce nemá být moje kamarádka. Má to být úsměv, který rozdává. Když se na někoho podíváte s úsměvem na tváři, potěší ho to stejně jako jedna dobrá zpráva. Pokud se budeme usmívat všichni, tak ovlivníme to, že bude na světě víc dobrých zpráv než špatných.

Pod pojmem dobré zprávy si někteří představí nějakou informaci, která člověka potěší. Podle mě to nemusí být jenom textová zpráva, aby udělala radost, ale může to být i viditelná zpráva. Třeba jako úsměv.

Náš den nemusí být zrovna jako korálek, ale udělejme ho alespoň trochu krásný ostatním lidem. Šiřme dobré zprávy. Vždyť nás to nic nestojí, jenom trochu nadzvednout koutky rtů. Uvědomme si, že pohyb obličejem znamená zadarmo lepší den pro všechny, na koho se podíváme.

Jsem ráda, že se ke mně tato myšlenka dostala a že můžu být poslem dobrých zpráv, aniž by mě to mělo stát nějakou námahu. A zároveň doufám, že tuto myšlenku předám někomu dál.

Zuzana Pecháčková

9. třída


 

Očima dětí

Vracím se ze školy autobusem, opět celá otrávená. Unavuje mě, jak se celý den na

všechny usmívám a předstírám, že jsem v pohodě. Kéž by to tak bylo.

Vystoupím z autobusu a vydám se ulicí, vedoucí k obytné část města, ve které

bydlím. Najedou se zarazím a řeknu si – Proč bych se měla hned teď vrátit domů?

Vždyť tam stejně budu minimálně dvě hodiny sama a je pátek, takže se nemusím

trápit nad domácími úkoly a učením. Proč bych se nemohla jít trochu projít městem a

na chvilku zapomenout na strasti života.

Otočím se a bez váhání vyrazím směrem k malému parku.

I když se snažím nemyslet na nic špatného, jako by to na mě všechno začalo

dopadat. Se slzami na krajíčku si sednu na nejbližší volnou lavičku. V hlavě se mi

točí jako na kaleidoskopu různé situace, kterými se trápím.

Zem se mi propadá pod nohama, nemám se čeho chytit. Mám pocit, že cokoliv co

udělám, situaci ještě zhorší a znásobí. Celý můj svět je jako hluboká studna, ze které

není možnost úniku. Nejsem pro nikoho ničím, nic neznamenám a mám pocit, že ti,

co pro mě znamenali všechno, už o mě ani nezakopnou. Jen jim překážím. Beze mě

by na světě bylo líp.

Posledních několik měsíců mi nic nedává smysl. Moji rodiče jsou neustále v

hádkách, babička dostala rakovinu, umřel mi můj, asi nejlepší kamarád, pes Alex,

moje kamarádka mě podrazila a… já už to nedávám, už nevím jak dál. Cítím se tak

sama, bezradná a bez pomoci. Teď už se slzám nebráním.

,,Lauro?” udiveně vzhlédnu, když uslyším své jméno, a vedle sebe vidím sedět asi

šestiletého chlapce. Byl oblečen do prostého hnědého kabátku a černých kalhot.

Neměl pokrývku hlavy, takže jsem mohla vidět mírně vlnité pramínky oříškově

hnědých vlasů. Jeho rty se rozpínaly do širokého soucitného úsměvu, nad nímž byl

umístěn zimou zčervenalý nosík. Co mě na něm však nejvíce upoutalo, byly jeho

oči, upřímné oči dítěte. Prolínaly se ze zelené do blankytně modré a měly v sobě

jakousi jiskru dobroty, lásky a naděje, která svítila jako pouliční lampa i v té

nejtemnější noci. Do takových očí bylo příjemné se dívat.

Seděl vedle mě, jako kdybychom byli domluveni se tam potkat a čekal, až něco

řeknu. ,,Odkud znáš moje jméno?” zeptala jsem se, když mi došlo, že na něho zírám

jako na nějaké zjevení. ,,Záleží na tom?” odpověděl. ,,Ne, vlastně, já myslím…že už

jsem tě někde viděla, jsi mi povědomý, ale nevím odkud.” Chlapec jen pokrčil

rameny. ,,Vidím, že tě něco trápí a nemůžu okolo tak smutného člověka projít, aniž

bych něco neudělal.” ,,To bys nepochopil, jsi na to ještě moc malý.” ,,Víš, život je

skoro jako brusný papír, z jedné strany je drsný a nepříjemný, brousí nerovnosti

okolo, ale z druhé strany je hladký a můžeme ho popsat svým příběhem života.

Brusný papír by nebyl k ničemu, kdyby neměl druhou stranu.” Nechápala jsem, jak to

chlapec myslel. Jedno mi však došlo – to nemůže mít ze svojí hlavy! A nebo že by to

vážně byl jen sen? Je vůbec skutečný nebo už blouzním ze zoufalství? Setřela jsem

si slzy a nenápadně jsem se u toho štípla do líčka. Ano, je to realita. ,,Jak jsi na

takové moudro přišel?” chtěla jsem vědět. ,,To není až tak složité, jen se nad tím

zamysli. Život přináší i mnoho dobrého, a to není ani na jedné z těchto stránek, a

proto nemůžeme říct ,život je úplně jako brusný papír, ” uvažoval nahlas. ,,No, já

myslím, že ten můj jo,” dodala jsem trochu rozhořčeně. ,,Možná se ti to tak zdá, ale

já vím, že to tak není, věř mi.” Rozhlédl se kolem, pak se ke mě naklonil a tichým

hláskem řekl: ,,Víš, já tak rád vidím lidi šťastné.” Podíval se mi přímo do očí a pevně

mě objal, jak to dokážou jen malé děti. Ještě se na mě jednou vroucně usmál a pak

se rozběhl pryč. Zůstala jsem sedět na lavičce ještě nějakou chvíli a přehrávala jsem

si rozhovor pořád dokola. Čím víc jsem si ho opakovala, tím větší mi dával smysl.

Vždyť je to tak prosté, stačí se na věci dívat z jiného úhlu pohledu. Očima dětí. S tím

rozdílem, že o špatných věcech víme, a rozdávat radost kolem. Jak snadné je

zapomenout být malým dítětem, vždyť já jím ještě před několika lety byla.

Vrátila jsem se domů jako jiný člověk. Počkala jsem, až se vrátí rodiče domů, a první,

co jsem udělala, bylo objetí. Chvilku se divili, že mám tak dobrou náladu po tom, jaká

jsem byla v poslední době, ale vlna dobra se šíří opravdu rychle. Díky drobnosti, jako

bylo mé objetí, pochopili, že mi na nich hodně záleží a že s nimi potřebuji být. Od té

doby se už nehádali a byli jsme spolu šťastní, jako rodina.

Někdy to bylo těžké, bez toho by to však nešlo.

Chci se snažit radovat z dobrých zpráv, protože špatné mě deprimují. Nemůžu je ale

ani přehlížet, protože do života patří. Chci, aby dobré zprávy vnímali všichni, a budu

jim v tom pomáhat.

Snad ještě někdy potkám toho chlapce, který mi tak změnil myšlení o skutečnosti.

Odkud mi byl povědomý, asi nikdy nezjistím, ale myslím, že vypadat trochu jako

anděl.

 

Anna Glacová

8. třída

 

 


Kalendář akcí


Fotogalerie

fotografiefotografiefotografiefotografie

koronavirus

 

koronavirus

 

Informace ohledně GDPR

 

sponzorství

 

banner