Krajské kolo Litery
Do krajského kola literární soutěže Litera postoupilo 8 prací našich dětí. Nejlépe se s tématem Tajemná kniha dle poroty „vypořádaly“ 3 z nich. Vynikající první místo obsadila Eliška Topinková (8. tř.), získala také nejvyšší počet bodů. Na dalších se umístily sestry Čermákovy. Druhou příčku získala Alžběta (6. tř.) a třetí pak Anežka. (7. tř.).
Všem oceněným blahopřejeme!
Se svolením děvčat jejich práci níže zveřejňujeme.
Mgr. Petra Sukupová
Tajemná kniha
Ležím zde, na polici pokryté prachem, svázaná pouty času. Zaslouženě odpočívám. Můj obal nese stopy dobrodružství, které jsem prožila. Když mě při úklidu otevřeli a prolistovali, ožily ve mně vzpomínky na časy plné zážitků.
Je to už tak dávno…, kdy mě starý obchodník vystavil za vitrínu ve svém skromném knihkupectví. Tenkrát se rozhoupal zvonek na dveřích a do obchodu vkročil mladý chlapec. V ruce svíral bankovku a nesměle se ptal prodavače, jestli mu doporučí knihu za výlohou. Byla jsem zvědavá, co si o mně myslí. Dozvěděla jsem se, že jsem dobrodružná. Hmm, to není špatné. S napětím jsem čekala na chlapcovo rozhodnutí. „Vezmu si ji.“ Vyjádřil se stroze. Od této chvíle jsem jeho. Byla jsem překvapená, že se ke mně choval docela mile. Sice jsem zprvu plnila funkci dekorace na jeho stole, ale po několika týdnech, zřejmě pod tlakem z blížícího se termínu odevzdání čtenářského deníku, pak mě přece jen otevřel. Čím déle mě držel v rukou, tím více jsem nabyla dojmu, že jsem zajímavá a stojím za to. Strávili jsme spolu mnoho pěkných chvil. Protože mě nosil v batohu do školy, poznala jsem zajímavá místa i lidi. Školní lavici a jeho spolužáky, čekárnu na nádraží, upovídaného řidiče autobusu. Ráda jsem se unavená vracela zpět do pokoje a často jsem ulehla v měkkých peřinách nebo na polštáři. To byly časy! Vážím si toho, že mě chlapec dočetl až do konce. Na zápisu do čtenářského deníku si dal záležet, ale nejvíc mě potěšilo, když mě pěkně ohodnotil slovně a číselně dokonce plným počtem. To jsem se nadouvala pýchou. Pochopila jsem, že jsem splnila své poslání výborně a je čas se rozloučit.
Ocitla jsem se v knihovně. Jásám! Přede mnou je nekonečné množství nových setkání. Nově mě oblékli, dostala jsem lesklý, hladký obal a přidělili mi dlouhé číslo. Opět jsem se dozvěděla o sobě něco víc: jsem beletrie, dobrodružná beletrie. Našla jsem tu spoustu dobrodružných kamarádek. Vždy tipujeme, která z nás se jako další na čas vzdálí. Když se pak vrátí, vypravuje zážitky. Nejlepší jsou ty dobrodružné. Smějeme se celé noci. Jakmile knihovnice zhasne a klíček zarachotí v zámku, začíná náš noční život. Cítím se tu jako ryba ve vodě, konečně kamarádky, co dokážou ocenit můj smysl pro dlouhá rozvinutá souvětí a nepřerušují mě slovy: „Zkrať to.“ Nebo: „No tak, k věci.“ Vyžíváme se prostě ve formální stránce jazyka. Užívám si to tu.
Za nejdobrodružnější zážitek považuji letní tábor a spaní ve stanu. Při jedné letní bouřce v horách jsem promokla na kost. Některé z mých listů plavaly ve stanu a já myslela, že už mě nedají dohromady. Naštěstí hned zrána vyšlo slunce a čtenář mé listy zachraňoval a sušil je mezi prvními věcmi. Jsem přece půjčená z knihovny! A já mohla posloužit ještě mnoha dalším čtenářům.
Dělala jsem společnici na dovolené u moře, na prázdninách u babiček, seznámila se s mnoha domácími zvířaty na venkově. Jedna mlsná koza mi dokonce ukousla kousek
stránky. Zrovna na místě s ne příliš zásadní kapitolou, to mě tenkrát trochu mrzelo, dnes už se tomu jen směji.
Z knihovny jsem se dostala do antikvariátu. Tenkrát jsem byla moc smutná, ale ne dlouho. Hádejte, kdo si pro mne přišel? Byl to ten mladý muž, který mne četl ve svém mládí. Prý pro svého syna. Trpělivě teď čekám u něj doma na polici, až přijde tahle moje chvíle. Snad budou natisknutá slova ještě čitelná. Doufám, že ho listy s otisky prstů celé generace mladých neodradí. Mé listy už jsou zvlněné, obal se rozhodně neleskne, ale to, co nesu uvnitř, může někoho obohatit. Pokud bude chtít, pokud se začte…
Eliška Topinková
Tajemná kniha
Když jsem se měl rozhodovat, kým budu a jaké povolání si vyberu, nevěděl jsem si rady. Ve škole mi šla jen čeština a literatura. Spolužáci mě považovali za divného, protože jsem četl knihy. V knihách jsem měl své jediné přátele.
Knihy jsem četl i proto, že jsem hledal odpovědi na své otázky: čím budu, jak mám řešit své problémy a co mě v budoucnosti čeká? Na to jsem si nedokázal odpovědět. Hledal jsem všude. V knihovnách, někdy dokonce i v učebnicích. Marně. Byl jsem z toho nešťastný a smutný.
Jednoho dne, když jsem přišel z knihovny zase zklamaný, jsem se ocitl doma sám. Venku pršelo. Byl to smutný a deštivý den, pátek odpoledne, neměl jsem žádné úkoly a nudil jsem se. Pak mi zbloudilý pohled padl přímo na naši domácí knihovnu. Jak jsem se prohrabával svými starými přáteli, našel jsem nějakou neznámou knihu. Nikdy jsem ji u nás doma neviděl.
Byla těžká a objemná, vázaná v kůži. Působila tajemně. Ležela na ní silná vrstva prachu. Jemně jsem ji oprášil, ve strachu, abych ji nějak nepoškodil. Se zatajeným dechem jsem ji opatrně otevřel. Na prvních stranách knihy bylo písmo vybledlé a skoro nečitelné. Ale jak jsem obracel stránky, stávalo se jasnější a zřetelnější. A to byla jen jedna z mnoha věcí, které mě na ní udivovaly a určitým způsobem přitahovaly.
Napjatý jako struna jsem začal číst:
„Ucítil jsem šťouchnutí do zad. Pomalu jsem se rozjížděl. Kolem mě proudil silný vítr. Stále jsem zrychloval. Měl jsem co dělat, abych nespadl. Kolo se mnou házelo, jako by mě chtělo shodit. Nadskočil jsem. Právě jsem zničil něčí pracně vyrobený krtčí domek. Svištěl jsem z kopce dolů. Na jeho konci tekl studený potok. Pomalu se ve mně vzbouzela panika a zoufalství, když jsem si uvědomil, jaký osud mě čeká. Přistanu v potoce! Čeká mě hodně studená koupel. Táta mi totiž neřekl, kde je brzda.“
Vyprskl jsem smíchy. Otočil jsem dalších pár stránek a znovu jsem se začetl.
„Ten vysoký smrk na naší zahradě mě vždy lákal a přitahoval. Jednoho dne jsem sebral veškerou svoji odvahu a rozhodl jsem se na ten strom vylézt. Přál jsem si být tak vysoko jako ptáci. Nadechl jsem se a vyskočil jsem na první a nejnižší větev.
„To šlo dobře,“ pomyslel jsem si.
Za chvíli jsem po smrku šplhal jako veverka. Míjel jsem jednu větev za druhou a než jsem se nadál, seděl jsem úplně nahoře.
Pozoroval jsem ptáky, jak létají. Bylo to krásné. Cítil jsem se jako oni, volně a svobodně.
Jeden zvědavý pták si sedl na vedlejší větev. Napjatě jsem čekal, co udělá. Chvíli si mě prohlížel a potom se rozhodl, že nedopustí, aby na jeho stromě seděl někdo jiný než on.
Než jsem stačil odhadnout, co chce udělat, už se na mě řítila nějaká tmavá skvrna.“
Všechno to, co jsem si právě přečetl, se mi zdálo povědomé. Vždyť je tam napsaný celý můj život! Zrychlil se mi dech a horečně jsem přemýšlel.
Mám otočit na konec té knihy? Nebo nechci znát budoucnost? Pralo se to ve mně. Neustále jsem se rozhodoval mezi jednou a druhou možností.
Konečně jsem si vybral. Neodolal jsem. Chci vědět, co mě v životě čeká.
Rychle jsem listoval stránkami na konec knihy.
Byly prázdné!
V naději jsem otáčel další a další listy. Tam a zpět. Až jsem došel na ten úplně poslední. Nemohl jsem tomu uvěřit. Strany byly podivně bílé. Nepopsané.
Mé dilema bylo zbytečné! Bobtnal ve mně vztek. Naštvaně a hrubě jsem knihou třískl o zem. Měl jsem zlost na celý svět. Proč nemůžu být jako ostatní? Oni mají kamarády, vědí, co v životě dělat. Jenže já ne!
…
Ráno jsem se celý zmatený posadil na posteli. Právě vycházelo slunce. Chvíli jsem si nemohl vůbec na nic vzpomenout. Rozrušeně jsem se rozhlížel po svém pokoji. Měl jsem neodbytný pocit, že se stalo něco důležitého. Možná to byl jen sen. V tom se mi vrátily pocity včerejšího večera.
Vyhrabal jsem se z postele a svůj pokoj jsem obrátil celý naruby. Všechno jsem zpřeházel, nic nezůstalo na svém místě.
Nebyla nikde!
Vyčerpaně jsem klesl na zem. Všechno se mi zdálo tak hrozně zmatené. Myšlenky mi vířily hlavou. Jedna přes druhou. Nechtěly se uspořádat a usadit. Ale pak…
Pak jsem pochopil!
Pochopil jsem, že odpovědi na své otázky najdu jen ve svém vlastním životě a srdci.
Anežka Čermáková
Tajemná kniha
„Teto, strejdo, kdy už mě vlastně naučíte čarovat?“
Teta a strýc se mé otázce tiše zasmáli. Tak jako vždy, když jsem se na to ptala.
„Vždyť víš, že nejsme čarodějové a neumíme kouzlit,“ smála se teta, „jen se tak jmenujeme. Čarodějovi.“
Jmenuju se Kristýnka, je mi osm let a chodím do druhé třídy. Moji rodiče hodně pracují a občas jezdí na daleké služební cesty. Tak jako teď. Vždy, když jsou pryč, bydlím u své tety a svého strýce. Jmenují se Čarodějovi a prý kouzlit neumí. Já jim ale nevěřím. Také se toužím stát čarodějkou a každé ráno přemlouvám tetu a strýce, aby mě kouzlit naučili.
„Ale, teto, prosím, chci se naučit taky kouzlit. Vím, že to se strýcem umíte.“
„Dost řečí, Kristýnko, kouzlit neumíme a čarovat tě nenaučíme,“ řekne vždy teta a pošle mě do školy. Divím se, že pořád ještě věří na školu.
Vždycky, když se vrátím ze školy, tak se naobědváme a strýc jde do práce. Když se loučí, říká, že jde na noční službu. Ale copak lidé v noci pracují? Mám jasno. Jedině, když jste čarodějem. Copak se dá v noci, kromě spánku, něco jiného dělat než čarovat?
Ráno, když se strýc vrátí z „práce“, stoupne si v kuchyni na špičky a z horní police vezme tajemnou knihu a listuje v ní.
Kniha už je za ta léta velice ohmataná a opotřebovaná pravidelným používáním. A to je všechno, co o ní vím. Police, na které je kniha uložena, je příliš vysoko. Nedosáhnu na ni. Je to určitě kniha kouzel a já musím vymyslet způsob, jak se jí zmocnit.
Když má strýc knihu dostatečně prolistovanou, vrátí ji zpátky na polici, obejme tetu, popřeje jí dobré ráno a nahlas řekne, například: „Strana devadesát šest.“ Potom odchází spát. A já do školy.
Další den se vše opakuje.
Až jednou se mi naskytla příležitost se k záhadné knize dostat. To bylo to ráno, kdy jsem nešla do školy. Byla jsem trochu nastydlá. Seděla jsem v kuchyni a pila šípkový čaj. Strýc se zrovna vrátil z „práce“ a listoval v tajemné knize. Pak obejmul tetu a pošeptal jí: „Strana padesát čtyři“. Zívl a šel si lehnout.
Teta převzala knihu, krátce do ní nahlédla a vykřikla: „Jéje, nemám všechny přísady, chybí mi prdopeč, musím si pro něj odskočit. Kristýnko, vydržíš tu chvilku sama?“
„Jasně, teto,“ odpovím a usilovně přemýšlím, co asi ten prdopeč je a k jakému kouzlu slouží. Musím to zjistit.
V hlavě se mi zrodil plán.
„Teď, nebo nikdy,“ pomyslím si.
Jakmile teta vytáhla paty z domu, popadla jsem židli a přisunula ji k polici. Natáhla jsem se po knize. Jen co jsem ji držela pevně v rukou, utíkala jsem s ní do svého pokoje. Obálka knihy byla už tak opotřebovaná, že z nápisu názvu knihy zbylo pouze první písmeno „K“. Asi jako „kouzla“, že?
S napětím jsem listovala dál. Nejprve zjistím, co vlastně ten prdopeč je.
„Cože?“
S velkým překvapením jsem na příslušné straně padesát čtyři nalezla recept na bábovku.
Tajemný prdopeč byl obyčejný prášek do pečiva.
Vybledlé písmeno „K“ z přední strany neznamená kouzla, ale kuchařka.
Můj strýc není čaroděj, ale jen Čaroděj.
Moje teta není čarodějka, ale paní Čarodějová.
Kouzlit neumí.
Leda jen v kuchyni.
Alžběta Čermáková
