Blog: „A zítra už si nic nenosíme?“

25.6.2025

Poslední školní dny mají zvláštní rytmus.
Už se neučíme. Spíš balíme, vracíme, loučíme se.
Na lavicích místo sešitů leží hromádky nalezených pastelek, učebnice putují zpět do knihovny a ze zdí mizí výtvory, které nás provázely celým rokem.

Ticho po zvonění má jinou barvu

Zní jinak, než na jaře. Jako by se třída sama nadechla, když se v ní místo diktátu ozve:

„Paní učitelko, tohle je můj poslední obrázek.“

Je to čas drobných obřadů:

poslední otření tabule,
poslední pohlazení třídního koberce,
poslední sdílení „to jsem si schoval(a) od září.“

Vysvědčení jako zrcadlo, ne jako verdikt

Všichni víme, že známky nejsou celým příběhem. A tak si přejeme, aby děti domů neodcházely jen s papírem v ruce, ale s pocitem, že jejich rok měl smysl.

🗣️ „Já jsem to dočetla až do konce, i když jsem měla strach.“

To jsou ty „jiná vysvědčení“ – a my je vnímáme i bez razítka.

Čas na pomalé loučení

Už se nemusíme hnát. Místo výuky přichází úklid, třídění, zpomalování.
I v tom je hodnota – naučit se uzavřít etapu, opustit místo a připravit ho pro další.

A pak už jen obejmutí, mávnutí, dopis nebo jen pohled, který říká:

„Díky, že jsi tu byl(a).“

Děkujeme, že jste v tom s námi

Za všechnu trpělivost během školního roku, za každodenní podporu z domova.
Za to, že spolu s námi pomáháte dětem růst – v poznání, v sebejistotě i v lidskosti.

Užijte si volné dny, ať jsou naplněné světlem a klidem.

S vděčností,

Učitelka mezi řádky..