Krajské kolo Litery

Jsme rádi, že na vyhlášení krajského kola Litery do Vsetína byli pozváni i naši žáci – Anna Vymazalová a Libor Batěk ze 6. třídy.

Téma „Jak je to s králem“ mohly děti uchopit zcela svobodně, což také učinily. Mohly se zahloubat nad tím, co jim postava krále Karla IV. říká, zamyslet se, jak (ne)lehce se žilo králům, vplout do království snů a kouzel nebo převést příběh do současnosti.

Anička básní a Libor povídkou porotu zaujali natolik, že získali místa nejvyšší.

Oběma srdečně blahopřejeme!

Mgr. Petra Sukupová

 

Jak je to s králem

Můj král

V maličké zemi

milovaný všemi

žije král moudrý, laskavý,

co všechno ví i opraví.

Rád toulá se po lesích,

miluje dětský smích,

trpělivý je až do nebe,

a každé tajemství nechá si pro sebe.

A jak ten král odpočívá?

Na své včelky rád se dívá

a vůbec mu nevadí,

když žihadlem ho pohladí.

Někdy se taky rozčílí,

však bývá to jenom na chvíli,

jinak má smysl pro legraci,

nevyhýbá se žádné práci.

Každý večer, když se zešeří,

chodí k nám domů k večeři.

Boty si nechá v předsíni,

pak usadí se v kuchyni.

Dík němu si připadám jak princezna,

rozmazlená, krásná a líbezná,

které splní všechna přání

a chrání ji bez ustání.

Asi to už tušíte –

je to tak, jak myslíte.

Tím králem je zkrátka

můj nejmilejší taťka.

Anna Vymazalová

 

Jak je to s králem

Koruna a žezlo

Stalo se to jednoho slunečného dne o prázdninách. S kluky jsme šli do lesa. Měli jsme totiž takovou partu a náš náčelník vymyslel, že půjdeme prozkoumat jeskyni nedaleko našeho města. Měli jsme tam sice zakázáno chodit, zvědavost byla ale silnější.

Doma jsme posbírali baterky a vyrazili na průzkumnou výpravu.

Na začátku jeskyně bylo ještě trochu vidět, ale hlouběji byla větší a větší tma. Svítili jsme baterkami ostošest, abychom se nebáli. Na stěnách se začaly objevovat nějaké obrázky. Byli jsme jako u vytržení. Vtom Standa zakřičel a všichni jsme se polekali. O něco zakopl a spadl na zem. Posvítili jsme na tu věc na zemi a jaké bylo naše překvapení – byla to truhla. Krásná, vyřezávaná, dřevěná truhla. Hned jsme se ji snažili otevřít, moc nám to nešlo, ale nakonec povolila a my mohli nahlédnout dovnitř.

V odlesku baterek jsme zůstali zírat na tu krásu. Byla tam královská koruna a žezlo. Honza hned musel všechno vyzkoušet. Nasadil korunu na hlavu, vzal žezlo do ruky, posadil se na truhlu jako na trůn a že bude kralovat.

,,Přikazuji nebesům, aby místo deště pršely kostky lega.“

Všichni jsme se smáli a představovali si, jak by to asi vypadalo.

,,Nařizuji vodám, aby se proměnily v coca-colu.“

,,Chci, aby na stromech místo ovoce rostly brambůrky.“

Smáli jsme se čím dál víc a vymýšleli další a další zákony. Vždy vymýšlel ten, co se stal na chvíli králem s korunou a žezlem. Hráli jsme si tam tak dlouho, že jsme úplně zapomněli na čas. Vyrušilo nás až zazvonění telefonu Adama. ,,Přijď honem domů,“ volala do telefonu maminka, ,,dějí se divné věci.“

Vyběhli jsme ven z jeskyně a nestačili se divit, všechny naše zákony se vyplnily. ,,Ta koruna má ale obrovskou moc,“ řekl Pavel. A nám to začalo vrtat hlavou. Co si s tím teď počneme?

Začali jsme se dohadovat a prát o to, kdo si korunu nechá a bude vládnout celému světu. Všichni jsme ji chtěli. Uklidnil nás až náčelník Jirka Král. Rozhodl, že věci vrátíme zpátky do truhly.

Jirka byl chytrý kluk, ve škole měl samé jedničky, byl na něj spoleh, proto jsme ho zvolili náčelníkem, poslouchali ho a věřili mu.

Truhlu jsme ukryli na bezpečné místo a šli jsme skládat legové kostky. To byl pro nás ráj na zemi.

Podíval jsem se po ostatních, co právě skládají, a vidím, že Jirka zadumaně sedí a kouká do nebe. ,,Co se děje, Jirko?“ ptám se, ,,proč neskládáš taky?“ Jirka ještě chvíli mlčel a pak řekl: ,,Kluci, napadlo vás, jak to může být nebezpečné? Kdyby truhlu našel někdo zlý a ublížil by celému světu? Co budeme dělat?“

Všichni jsme ztichli, přestali si hrát a přemýšleli o tom, co nám Jirka právě řekl. Měl pravdu jako vždy.

Standa prohlásil: ,,Zahrabeme ji hluboko pod zem, aby ji nikdo nenašel.“

Adam na to: ,,Hodíme ji do moře.“

Přidal jsem se k debatě a povídám: ,,Nejlíp asi bude, když truhlu úplně zničíme. Bude to sice škoda, žezlo i koruna jsou moc krásné, ale pokud by měly někomu ublížit – pryč s nimi!“

Rozdělali jsme oheň, zašli pro truhlu, všichni jsme se s ní rozloučili a hodili ji do ohně. Vzplála až za chvíli vysokým plamenem. Prskala a plápolala, až najednou z plamene zůstala jen rozžhavená koule, která stoupala k nebi. Koukali jsme na tu krásu, něco takového jsme v životě neviděli. Za chvíli zůstala viset na obloze jako hvězda a nám se zdálo, že na nás bliká.

Všechny další dny, vždycky když se s kluky sejdeme, díváme se na tu naši hvězdu. Jaké v sobě nese tajemství, víme jen my. Je to prima.

Libor Batěk